Jako malý jsem byl hyperaktivní dítě, rušivý element, věčný rošťák, prostě enfant terrible. Když byla mamka z mých rošťáren naprosto zoufalá a bezradná, občas pronášela prorocké věty: „Počkej, ono se ti to vrátí na dětech“ či „Tvoje děti ti to jednou oplatí.“ S narůstajícím věkem jsem začínal mít strach a Míly touha po potomcích klidu nepřidala.
Pak se narodil Alex. Všichni kromě klasického „ten je ale hezký/roztomilý“ říkali, že je také neobyčejně hodný a klidný. Spokojeně jsem si dělal z mamky legraci, že se odplata nekoná. Rok, možná dva.
Ó, jak jsem byl naivní. Byl to jen pověstný klid před bouří. Alex snad své první roky šetřil síly na to, co provádí teď. Každý den je den zúčtování. Začíná invazí do postele nás rodičů v čase, kdy mám ještě noc, a končí až večerním bojem o úklid hraček. Když Alex usne, mám sice konečně klid na činnosti vyžadující trochu soustředění (sbohem, Wikipedie), ale většinou už jsem ospalý. O co jdu spát později, o to dříve mne budí. Práce je mým posledním azylem, snad tam přečkám ty nejhorší časy.
Mám jen ošklivou předtuchu. Max je také neobyčejně hodný a klidný.