V prvních horkých dnech jsme se s Mílou sešli v kuchyni u okna otevřeného dokořán. Z něj koukáme na hrušku na sousední zahradě, která ještě před pár lety živelně sahala pánu Bohu do oken. Byla obalena nejen listy a v létě hruškami, ale po celý rok všemožným ptactvem, z něhož já poznám jen vrabce, hrdličky, straky a pár druhů sýkorek. Kousek zeleně nahrazující výhled do zeleně zahrady v Úvalech. Leč sousedé loni udělali hrušce nepěkný sestřih na třetinu či čtvrtinu výšky, zbylo jen pár nejnižších větví. Naštěstí ptákům pár větví stačí. Celou zimu nám sýkorky z hrušky létaly k oknu na semínka slunečnice a trpělivě se dobývaly k jejich obsahu.
Míla poklízela cosi na kuchyňské lince, když tu se náhle z hrušky rozletěla dvojice sýkorek. Jak stíhači letící do boje mířila dvojice k nám. Znáte ten nepříjemný pocit, když míček letí přímo na vás a nevíte, zda vás gravitace zachrání? Já ano a párkrát mne nezachránila ani gravitace, ani postřeh. Jenže sýkorky mají vlastní pohon a rozum! Jedna se z páru odpoutala a zamířila o patro výše, druhá mávala křidélky zarputile dál. S každým dalším mávnutím křídel bylo jasné, že si už nic nerozmyslí. Vzpomněl jsem si na Hitchcockův horor: už je to tady, ptáci si přicházejí vyřídit účty! Míla se instinktivně trochu sehnula, ale to už byla sýkorka v kuchyni a usadila se Míle na záda, kousek pod rameno.
Čas se zastavil jak ve starém westernu, když proti sobě stojí pistolníci a čekají na náznak pohybu protivníka. Míla se bála pohnout, aby sýkorku na svých zádech nevyplašila, zároveň ji téměř neviděla a nevěděla, co se ten malý tvoreček vlastně chystá udělat. Sýkorka se zase ocitla někde, kde to neznala a kde cokoliv mohlo být nebezpečí. Možná jí i došlo, že je v průšvihu, a možná přemýšlela, jak se z něj dostat. Pohyb sýkorčiny hlavy ukončil zmraženou scénu. Rozhlédla se, pak ještě párkrát. A frnk, odletěla zase na hrušku.
Několik zvláštních vteřin skončilo. Míla byla v příjemném šoku. „Ještě že jsi u toho byl, tohle by mi jinak nikdo neuvěřil,“ povídá. Neb dobře věděla, jak plachá byla korela našich, pustila se do spekulací, proč vlastně sýkorka přilétla.
Odpoledne jsme byli na zahradě s mými rodiči a mně napadla malá rošťárna, na kterou jsem přemluvil taťku i mamku. Míla se samozřejmě chtěla pochlubit, o takový zážitek se musí člověk podělit. Začala slibným: „Sylvo, tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo,“ a pokračovala v detailním líčení. Když její příběh vyvrcholil slovy „… a ona si mi sedla na záda!“, mamka bez vzrušení reagovala: „Jo, to tu sýkorky dělají.“ Míla se zarazila a po chvilce přešla na jiné téma. Nicméně její chuť se pochlubit zůstala nenaplněna, tak se k zážitku později vrátila a před mamkou probírala možná vysvětlení. „Adam mi říkal, že možná přilétla poděkovat za zimní krmení.“ Mamka však byla neoblomná: „Ne ne, tohle dělají sýkorky v Plzni běžně,“ odmítla zajímavě teorie nevzrušeně a jen tak tak se nezačala smát.
Míla se už zvědavou sýkorkou tuším nikde nechlubila. Něco, co je v Plzni běžné, nestojí v Plzni za chlubení, a tak to za ní tímto činím já.
Foto sýkorky koňadry kdysi pro server Postcard.cz pořídil Michal Krause.