„Chceš zažít malé dobrodružství?“ zeptal jsem se na chalupě Alexe. Ten ve svých čtyřech letech zná koupání jen doma ve vaně, velkých bazénech nebo malém bazénku na chalupě. Nikdy se v rybníku nebo řece nekoupal, ačkoliv v zimě vypadaly jeho první pokusy na ledu, že by se koupat hodně chtěl.
Kousek od dubu u Senětické hájenky jsem pro sebe před rokem objevil malý lesní rybník. Stometrová vodní plocha obklopená ze všech stran lesem je téměř nepřístupná a podle všeho ne příliš často navštěvovaná. Voda byla tenkrát čirá jak v jezírkách šumavských rašelinišť, ostatně temná barva je vidět i na leteckém snímku. Při malém průtoku vody a současných tropických vedrech musela být voda v rybníku jedna báseň.
Vyrazili jsme, pokochali se výhledem na hory z křižovatky nad Skapcemi a dojeli k hájence. Alex ale v autě jako obvykle usnul, přeci jen už byl podvečer. „Alexi, vstávej,“ říkal jsem mu jemně do ucha. Nic. Ubral jsem na jemnosti, ale vzbudit nešel. „Přeci to teď nevzdám,“ řekl jsem si a vzal Alexe do náručí.
Šel jsem lesní cestou a přemýšlel jsem, co by si řekl kolemjdoucí, kdyby viděl chlapa nést večer do lesa spící dítě. Raději jsem Alexe postavil na nohy. „Éééeem…. kde to jsem?“ zopakoval překvapeně větu, kterou jsem od něj naposledy slyšel, když se probudil v autě uprostřed Berounky (naštěstí na přívozu). „V lese. Hele, motýl, chytíš jej?“ a před chvílí spící dítě akcelerovalo jak sporťák.
„Už vidím hladinu,“ žhavil jsem jeho nadšení a posadil jsem si ho za krk, aby se také koukl na odlesk mezi stromy. Kličkovali jsme mladým lesem, z rybníka odlétala pětice divokých kachen. Z jejich kejhání bylo zřejmé, že na takové chování rozhodně zvyklé nejsou.
Stáli jsme na hrázi. Temná hladina bez vlnky, ostrůvky vodních květin (možná to byl rdest vzplývavý) plulo nehnutě na několika místech. Paprsky slunce se proplétaly korunami stromů a tu a tam zlatavě prozařovaly vodu u břehu až na dno. Strčil jsem ruku do vody a… nepletl jsem se. Bylo to dokonalé, voda byla teploulinká jak doma ve vaně. K tomu šumění lesa, listnáčů na hrázi a žbluňknutí vyrušených skokanů. „Alexi, svlékat, jdeme na koupání.“ Alex se usmíval, očka mu zářila. Má své malé dobrodružství. A ještě viděl skočit do vody tááákle velkou žábu!
Vlezl jsem z příkrého břehu hráze do vody. Ehm, něco je špatně. Došlapuji do měkkého. Bahno to není. „Tati, já chci také do vody!“ dožadoval se Alex pozornosti. Raději jsem ho vzal do rukou a pomalu ho nořil od nohou. Postoupil jsem dále do vody a opět jsem došlápl do měkkého. Něco jsem nedomyslel. Opuštěný zapomenutý rybník zjevně nikdo nečistí jako bazén. Na dně bylo listí a kal a nebylo jej málo. Udělal jsem krok a lýtka lechtaly stoupající bublinky. Udělal jsem další krok. Alex se namočil více a trochu pištěl, nicméně bublinky stoupaly znovu ke hladině. A nebyly samotné, vytáhly kromě studené vody i tmavý kal a smrad. To jsem opravdu nedomyslel, dokonalost byla fuč.
Ale co, bublinky stoupají pomalu, stačí jen neustále jít. Na břiše jsem měl Alexe a vydal jsem se k břehu na pravé straně. Postupoval jsem do hloubky, Alex si na teplotu vody zvykl a za chvíli jsem ho šoupl do vody až po krk. Jenže jsem se zastavil a bublinky mně dohonily. Opět zavanul smrad. Z koupacích kraťasů se mi vyvalily nafouknuté převrácené kapsy. Vedle mně vyplaval loňský žalud. Zaplať příroda, že ne hajný.
Křižovali jsme rybníkem sem a tam. Alex – čerstvý držitel plaveckého diplomu kategorie želva za uplavané 3 metry – se mně držel jako klíště, ale z kličkování měl legraci a vesele určoval směr, kam jej mám nést. Kdyby tak plaval, tak se dna vůbec nemusíme dotknout, ale takto jsme byli jak buldozer.
Alex chladl – čas jít ven. Smutně jsem si uvědomil, že se musím projít zpět zakalenou vodou. S každým krokem bylo vidět více špíny na vynořujících se nohou – kal, drobné kousky listí. „Alespoň Alexe musím dostat ven čistého,“ pomyslel jsem si a přibližoval se opatrně k břehu. Jednu nohu na břeh a už jsem stavěl Alexe na suchou zem, když … ta druhá noha ve vodě trochu uklouzla. Alex si mokrým a holým zadečkem sedl do trávy a především do suchého listí. Obalený vzpomínkami na loňský podzim se na mně vyčítavě a nespokojeně koukl. Rychle ven.
Stál jsem na břehu a kromě pocitu pata-a-mata jsem měl problém: jak se opláchnout? Sprcha nikde a v rybníku čistá voda nedosažitelná. Daň za lesní exkluzivitu. Inu zpátky do vody. Našel jsem druhé schůdné místo a už jsem zase byl v bublinkové lázni. Pomalu jsem se smiřoval, že ať udělám cokoliv, stejně vylezu jak prase. Větev kousek od mně byla obalena jakýmsi světlým slizem. Nesežere mně to? Odhazuji ji raději dál, když Alex povídá: „Tati, jdu za tebou!“ a než to dořekl, už skočil, tak tak, že jsem jej chytil.
Za chvíli jsme byli venku. Alex čistý jak po večerním koupání doma, já tak trochu jak z uhelných skladů. Důležité ale bylo, že měl dobrou náladu a koupání se mu líbilo. Cestou zpátky jsme našli ještě dvě malé žabky putující přes cestu, skvělý bonus, a koukli na ten stařičký a mohutný dub. Zadařilo se.
Epilog. Babi se Alexe po návratu ptá, jak se mu dobrodružství líbilo, zatímco na mně se jen opovržlivě kouká a významně si zacpává nos. Sice se říká, že člověk si pamatuje hlavně to dobré a to zlé časem zapomíná, ale u dětí to bude asi jinak nebo se babi ptala moc brzo. Alex otráveně odpovídá, že voda v rybníku byla špinavá a smrděla. Asi jen tak tátou-hrdinou nebudu. Příště zkusíme Jivjanský rybník.
Kategorie: Rodina, Plzeňsko od Adam Hauner
1 reakce »
