Poznámky pro později

Nějaký čas sbírám zvláštní novinové titulky, které na mně vykukují mezi těmi seriózními. Některé perly sice zapomenu uložit, neschovávám ani adresy článků, nekategorizuji a nedoplňuji klíčová slova. Nejsem důsledný a má sbírka má trpasličí rozměry, ale blížící se Silvestr je příležitostí se s ní pochlubit.

Někdy jsou titulky zajímavé jen díky schopnosti novinářů z nudy poskládat bulvár, jindy život sám napíše příběh tak absurdní, že mu není potřeba pomáhat. U poslední skupiny titulků marně hledám jiný důvod pro sdělování takových podružností čtenářům, než snahu po zvýšení čtenosti.

Dost řečí, koukněte se na ně sami…

• Opilého Jelcina v trenkách našli agenti na ulici, odhalují Clintonovy paměti
• Čtyřletý chlapec rozdával otcův kokain ve školce
• Zakladatel církve Jedi si nesundal kapuci, tak ho vyhodili z obchodu
• Maďarka prodala otce do otroctví, úřady ho našly po třech letech
• Pozůstalí našli v rakvi cizího nebožtíka, obřad pokračoval po výměně
• Třímetrový hroznýš se toulal potrubím a vykukoval ze záchodů
• Poslední vesmírný turista je klaun, který chce pitnou vodu pro všechny
• Švédské vojákyně požadují od armády ‘bojové podprsenky’
• Létající talíře se začnou vyrábět přímo na Zemi
• Bratři, rozdělení po porodu, se po 35 letech potkali ve stejné práci
• Kočka přežila 13 střel do hlavy a ještě došla domů
• Ochranáři chtějí vystřílet poslední české kamzíky
• Muž v Chrudimi pomočil bar a skončil s kudlou v zádech
• Myslivec se opil při čekání na kachny a střelil se do nohy
• Záchranka bourala cestou k havarované sanitce
• Mladá Britka nabídla v internetové aukci svou babičku
• Žena si užívala sex se zlodějem v domnění, že je to její přítel
• Vyděšeného papouška musel ze stromu sundat hydraulický zvedák
• Poťouchlou Nobelovu cenu dostala i podprsenka využitelná jako plynová maska
• Vatikánský kněz zranil tři policisty, když prchal ze čtvrti prostitutek
• Švédská elitní jednotka omylem vyhodila do povětří špatný dům
• Na výstavě Bodies ukradl neznámý pachatel levou plíci
• Elton John bude muset adoptovat se synem i jeho otce
• Zoo v pásmu Gazy vyrobila pro radost dětí zebru z osla
• Na severu Švédska je lesní město plné blonďatých lesbiček, tvrdí Číňané
• Muž ukradl myslivcům posed a prodal ho konkurenční honitbě
• Mladíka s holým zadkem táhl vlak desítky metrů
• Okrsek maďarských policistů vyhrál dvě miliardy a celý dal výpověď
• Američanka s půlkou mozku postavila lékařskou vědu na hlavu
• Samopal či dva ruční granáty si odnesl vítěz recitační soutěže v Somálsku
• Letadlo muselo nouzově přistát, muž se snažil spláchnout plechovku od piva
• Straky cítí smutek a za mrtvé kamarády drží smuteční ceremonie
• Divoký jelen vběhl do recepce čínského hotelu
• Chlapec spadl z třetího patra a uvízl hlavou mezi dvěma domy
• Lupič zaútočil na prodavačku dětskou přesnídávkou, hrozí mu 10 let vězení
• V Thajsku zvolili novou královnu krásy. Je to muž
• Policejní radar naměřil italskému motorkáři rychlost 616 km/h
• Jedenáctiletá Bulharka porodila na své svatbě
• Čtvrttunový muž odmítl rentgen v zoo, za pár dnů zemřel
• Brazilec se objevil na vlastním pohřbu, odskočil si na něj z baru
• Kamión před sebou hrnul miniauto, zastavil jej až kelímek s kávou
• Žena konečně na 950. pokus udělala řidičské testy
• V Británii mají největšího vola na světě
• Ve Švédsku vysvětili na biskupa lesbičku
• Důchodkyně si vyfackovala zpět ukradenou peněženku
• Nejznámější veverku – albínku v Anglii přejelo auto
• Želvy kožatky jsou praváci, ukázalo pětileté sledování
• Žralok v akváriu provedl samičce císařský řez
• Matka omylem vyprala sedmiměsíční dítě v pračce
• Na střechu namaloval obří penis. Rodiče to zjistili až po roce
• Zjistil na Facebooku manželčinu nevěru a zemřel žalem
• Pacientovi rostla v plicích místo nádoru jedle
• Důchodce projel autem výlohu a objednal si vajíčka
• Dívka vydražila na webu své panenství. Za půl milionu. Kvůli školnému
• Američanka při stěhování vždy vezla mrazák. Měla v něm děti, které ubila
• Ruští medvědi žerou nebožtíky, hřbitovy jim slouží jako obří lednice
• Italský mafián se cítil před Vánocemi sám, požádal policii o zatčení

Znám Pavla Cvrčka několik let a vždy mi připadal docela tichý, skromný a nenápadný. Samozřejmě myslím chování, nikoliv Pavlovy činy či získaná ocenění. Nicméně nastal čas opravit si názor na Pavla Cvrčka: zatímco v českém prostředí se profiluje jako odborník na technologie Mozilla.org, jeho druhá, nám skrytá tvář je populární v USA. Bude to zním neuvěřitelně, ale Pavel kandiduje na úřad amerického prezidenta! Ač jako občan České republiky nemá vůbec žádnou teoretickou šanci být zvolen, podařilo se mu získat silný tábor příznivců napříč všemi sociálními a věkovými skupinami. Sám bych jej volit. Přesvědčete se sami na videu, které odhalilo Pavlovy politické úspěchy. Otázkou zůstává, komu z volitelných kandidátů dají hlas příznivci Pavla Cvrčka, když Obama ani McCain nemají srovnatelné charizma ani energii mládí, či zda pro takové kandidáty neodmítnou hlasovat.

Možná, že vše je jen taková hra, kterou se Pavel připravuje na svou skutečnou kandidaturu v naší vlasti. Kdo ví…

Martin Hassman předloni začal psát na Root.cz svůj blog nejen o prohlížečích, později přidal ještě druhý nazvaný HTML 4 5 6. První je tématicky volnější, druhý se věnuje vývoji HTML, oba jsou spjaty s webem. Martin se o tato témata zajímá a nabyté vědomosti a zjištěné novinky si nechtěl nechávat pro sebe. Možná by je mohl psát místo na blog na některý magazín, ale samotný Root.cz se tématu dotýká spíše okrajově, pro Lupu platí v podstatě totéž a některá témata by byla pro většinu čtenářů příliš odborná. Kdysi by snad Martin mohl psát na Interval.cz, ale dnes je dle mého názoru v udržovací fázi či dokonce ve stádiu klinické smrti. WebTip.cz je po smrti dávno, Živě je takový technologický bulvár. Scházelo místo, kam by bylo možné psát o webových technologiích…

A tak pod křídly Root.cz vznikl Zdroják, magazín věnovaný HTML, CSS, Webu s velkým W, JavaScriptu (ECMAscriptu), webovým aplikacím a snad se dočkáme i server-side pohledu (PHP, Java, Python, Ruby, ASP, …). Zatím je pod vším možným podepsán Martin, doufám, že se to časem změní a český Internet bude mít zase svůj živý magazín o webových technologiích.

Kdyby se vás někdo zeptal, kde pramení Otava, nenechte se nachytat a řekněte, že vzniká soutokem Křemelné a Vydry.

Druhá jmenovaná říčka protéká krásným kaňonovitým údolím, zvaným Povydří. Ještě před 170 lety bylo toto údolí neprostupným pralesem s divokou řekou, které kdosi přirovnal k nevlídnému peklu. Později byla vybudována Povydřím cesta a údolí se stalo přístupným. Dnes je Povydří přírodní památkou a také I. zónou, jednou z nejpřísněji chráněnou částí národního parku Šumava, tj. zákaz cyklistů, chůze jen po vyznačených cestách atd. Zároveň je však jedním z turisticky nejpřitažlivějších míst a pro svou fyzickou nenáročnost přitahuje takové davy, že bych Povydří klidně nazval Václavákem Šumavy.

Uprostřed Povydří stojí Turnerova chata. Ač stavba pochází z roku 1940, stojí na místě staršího hostince, respektuje šumavský ráz stavení a do Povydří docela zapadá. Před pár lety jsem v ní na pár dní bydlel, v podzimním čase jsme byli téměř jedinými hosty a atmosféra byla téměř rodinná. Nezapomenu na vstávání okolo čtvrté hodiny ráno, abychom třpytícím se sněhem pod oblohou s padajícími hvězdami došli na Oblík a pozorovali východ slunce nad Boubínem. Stejně příjemné vzpomínky mám i na jeden z výletů Internet Infa, kdy se část posádky rozhodlo vyjíst téměř každou hospodu podél toku Vydry. Ostatně na jídelníček Turnerovky vzpomínám v dobrém, chutnalo. Vzpomínám…

Letos i nejslabší kus v rodině dosáhl stavu, aby mělo smysl jej tahat do kopců, a tak jsme vyrazili na dovolenou do Nezdic. Povydří je přijatelným terénem i pro kočárek, tok řeky je atraktivní pro focení, u chaty našel útočiště Vydrýsek, hvězda večerníčků pana Chaloupky a dobré jídlo uprostřed výletu, to vše rozhodlo, proč se vydat právě tam.

Buď jsem senilní a zapomínám, nebo se hodně změnilo. Cestou Povydřím k Turnerově chatě jsme uhýbali několika autům, později projela dokonce i avie (nákladní auto v místech, kam cyklisti nesmí!), cestou zpátky jsme zažili dopravní zácpu, kdy se dvě auta jedoucí k Čeňkově pile vyhýbala autu v opačném směru. Jsem příznivcem ochrany přírody, chápu a respektuji zcela nepřístupné části Šumavy, neopouštím v I. zónách vyznačené cesty, přesto mám při pohledu na stav skoro pochopení pro lidi, kteří ochranářská opatření ignorují. Asi bylo Povydří NP obětováno, aby se turisté nažrali a jiné části zůstaly uchovány.

Zpět k Turnerově chatě. Při pěkném počasí a kočárku se spícím dítětem jsme zvolili terasu. Obsluha byla rychlá, jídelníček byl před námi cobydup. Na první pohled vypadal zajímavě, při podrobném zkoumání bída. Malá jídla – opečená klobáska, naložený hermelín s pálivým potěrem či dokonce miska sádla se škvarky – bych čtyřletému dítěti nemohl dát, sám bych je nejedl nebo bych se jich nenajedl. Z devíti velkých jídel odpovídala část běžné smažárně (smažák, bramboráčky, kuřecí křidélka) nebo závodní jídelně (špagety, ovocné knedlíky, bramborové šišky). Tři jídla byla přiměřená místu – vepřové koleno, bramborové taštičky a zvěřinový guláš v bochníku chleba, jenže koleno je tučné, u taštiček nemám jistotu, že je bude Alex jíst a servírování guláše by vnímal jako hračku. Polévky byly v pořádku: hřibová a česnečka jsou přesně to, co bych v Povydří čekal, další byla dle denní nabídky.

Nakonec jsme objednali smažené sýry, tvarohové knedlíky s jahodami a hřibovou polévku. Polévka přišla rychle, jídla následovala také svižně, byť si nejsem přesvědčen, že by hlavní jídlo mělo být hostu servírováno v okamžiku, kdy ještě jí polévku. Polévka byla velmi dobrá, u objednaných jahodových knedlících překvapily meruňky i jejich střední velikost, na smaženém sýru obvykle není co zkazit. Tedy, až na cenu. Smažák se zeleninovou oblohou, hranolky a tatarkou za 159 Kč považuji za předražený, stejně jako jeden ovocný knedlík za 27 Kč.

Špatný dojem podpořila obsluha v teplákové bundě, dělníci čistící kameny do rozšiřované terasy hlučným vodním čističem několik metrů od stolu, zcela vybitý přenosný platební terminál, nutnost jít pro placení s obsluhou dovnitř i dlouhé čekání na dobití. Jediné plus získala obsluha za přívětivou reakci na Alexe, který jí toužil ukázat obří luční kobylku, co ke stolu přilétla. A Vydrýsek? Ten spal zalezlý v budce.

Chcete-li potkat poslední zlatokopy na Šumavě, navštivte Turnerovu chatu. Chcete-li se dobře najíst nebo se projít klidným místem, Povydří se vyhněte.

„Chceš zažít malé dobrodružství?“ zeptal jsem se na chalupě Alexe. Ten ve svých čtyřech letech zná koupání jen doma ve vaně, velkých bazénech nebo malém bazénku na chalupě. Nikdy se v rybníku nebo řece nekoupal, ačkoliv v zimě vypadaly jeho první pokusy na ledu, že by se koupat hodně chtěl.

Kousek od dubu u Senětické hájenky jsem pro sebe před rokem objevil malý lesní rybník. Stometrová vodní plocha obklopená ze všech stran lesem je téměř nepřístupná a podle všeho ne příliš často navštěvovaná. Voda byla tenkrát čirá jak v jezírkách šumavských rašelinišť, ostatně temná barva je vidět i na leteckém snímku. Při malém průtoku vody a současných tropických vedrech musela být voda v rybníku jedna báseň.

Vyrazili jsme, pokochali se výhledem na hory z křižovatky nad Skapcemi a dojeli k hájence. Alex ale v autě jako obvykle usnul, přeci jen už byl podvečer. „Alexi, vstávej,“ říkal jsem mu jemně do ucha. Nic. Ubral jsem na jemnosti, ale vzbudit nešel. „Přeci to teď nevzdám,“ řekl jsem si a vzal Alexe do náručí.

Šel jsem lesní cestou a přemýšlel jsem, co by si řekl kolemjdoucí, kdyby viděl chlapa nést večer do lesa spící dítě. Raději jsem Alexe postavil na nohy. „Éééeem…. kde to jsem?“ zopakoval překvapeně větu, kterou jsem od něj naposledy slyšel, když se probudil v autě uprostřed Berounky (naštěstí na přívozu). „V lese. Hele, motýl, chytíš jej?“ a před chvílí spící dítě akcelerovalo jak sporťák.

„Už vidím hladinu,“ žhavil jsem jeho nadšení a posadil jsem si ho za krk, aby se také koukl na odlesk mezi stromy. Kličkovali jsme mladým lesem, z rybníka odlétala pětice divokých kachen. Z jejich kejhání bylo zřejmé, že na takové chování rozhodně zvyklé nejsou.

Stáli jsme na hrázi. Temná hladina bez vlnky, ostrůvky vodních květin (možná to byl rdest vzplývavý) plulo nehnutě na několika místech. Paprsky slunce se proplétaly korunami stromů a tu a tam zlatavě prozařovaly vodu u břehu až na dno. Strčil jsem ruku do vody a… nepletl jsem se. Bylo to dokonalé, voda byla teploulinká jak doma ve vaně. K tomu šumění lesa, listnáčů na hrázi a žbluňknutí vyrušených skokanů. „Alexi, svlékat, jdeme na koupání.“ Alex se usmíval, očka mu zářila. Má své malé dobrodružství. A ještě viděl skočit do vody tááákle velkou žábu!

Vlezl jsem z příkrého břehu hráze do vody. Ehm, něco je špatně. Došlapuji do měkkého. Bahno to není. „Tati, já chci také do vody!“ dožadoval se Alex pozornosti. Raději jsem ho vzal do rukou a pomalu ho nořil od nohou. Postoupil jsem dále do vody a opět jsem došlápl do měkkého. Něco jsem nedomyslel. Opuštěný zapomenutý rybník zjevně nikdo nečistí jako bazén. Na dně bylo listí a kal a nebylo jej málo. Udělal jsem krok a lýtka lechtaly stoupající bublinky. Udělal jsem další krok. Alex se namočil více a trochu pištěl, nicméně bublinky stoupaly znovu ke hladině. A nebyly samotné, vytáhly kromě studené vody i tmavý kal a smrad. To jsem opravdu nedomyslel, dokonalost byla fuč.

Ale co, bublinky stoupají pomalu, stačí jen neustále jít. Na břiše jsem měl Alexe a vydal jsem se k břehu na pravé straně. Postupoval jsem do hloubky, Alex si na teplotu vody zvykl a za chvíli jsem ho šoupl do vody až po krk. Jenže jsem se zastavil a bublinky mně dohonily. Opět zavanul smrad. Z koupacích kraťasů se mi vyvalily nafouknuté převrácené kapsy. Vedle mně vyplaval loňský žalud. Zaplať příroda, že ne hajný.

Křižovali jsme rybníkem sem a tam. Alex – čerstvý držitel plaveckého diplomu kategorie želva za uplavané 3 metry – se mně držel jako klíště, ale z kličkování měl legraci a vesele určoval směr, kam jej mám nést. Kdyby tak plaval, tak se dna vůbec nemusíme dotknout, ale takto jsme byli jak buldozer.

Alex chladl – čas jít ven. Smutně jsem si uvědomil, že se musím projít zpět zakalenou vodou. S každým krokem bylo vidět více špíny na vynořujících se nohou – kal, drobné kousky listí. „Alespoň Alexe musím dostat ven čistého,“ pomyslel jsem si a přibližoval se opatrně k břehu. Jednu nohu na břeh a už jsem stavěl Alexe na suchou zem, když … ta druhá noha ve vodě trochu uklouzla. Alex si mokrým a holým zadečkem sedl do trávy a především do suchého listí. Obalený vzpomínkami na loňský podzim se na mně vyčítavě a nespokojeně koukl. Rychle ven.

Stál jsem na břehu a kromě pocitu pata-a-mata jsem měl problém: jak se opláchnout? Sprcha nikde a v rybníku čistá voda nedosažitelná. Daň za lesní exkluzivitu. Inu zpátky do vody. Našel jsem druhé schůdné místo a už jsem zase byl v bublinkové lázni. Pomalu jsem se smiřoval, že ať udělám cokoliv, stejně vylezu jak prase. Větev kousek od mně byla obalena jakýmsi světlým slizem. Nesežere mně to? Odhazuji ji raději dál, když Alex povídá: „Tati, jdu za tebou!“ a než to dořekl, už skočil, tak tak, že jsem jej chytil.

Za chvíli jsme byli venku. Alex čistý jak po večerním koupání doma, já tak trochu jak z uhelných skladů. Důležité ale bylo, že měl dobrou náladu a koupání se mu líbilo. Cestou zpátky jsme našli ještě dvě malé žabky putující přes cestu, skvělý bonus, a koukli na ten stařičký a mohutný dub. Zadařilo se.

Epilog. Babi se Alexe po návratu ptá, jak se mu dobrodružství líbilo, zatímco na mně se jen opovržlivě kouká a významně si zacpává nos. Sice se říká, že člověk si pamatuje hlavně to dobré a to zlé časem zapomíná, ale u dětí to bude asi jinak nebo se babi ptala moc brzo. Alex otráveně odpovídá, že voda v rybníku byla špinavá a smrděla. Asi jen tak tátou-hrdinou nebudu. Příště zkusíme Jivjanský rybník.

Zaujal mne názor Vlastimila Waice, redaktora Živě.cz, kterým přispěl do článku porovnávající funkce Firefoxu 3 a Opery 9.5 z 23. června 2008, cituji:

Z této dvojice nepoužívám žádný prohlížeč. Opera je sice dobrý software, na mé potřeby ale poněkud těžkopádný a hlavně až příliš nabobtnalý – v angličtině se používá pěkné slůvko bloatware. Firefox, prohlížeč, který postrádá jakékoli komfortnější funkce a vše řeší prostřednictvím nepraktických a zpomalujících rozšíření, zase kvůli jeho nekompatibilitě s množstvím webů (a se standardy na mě nechoďte) a masové, leč často argumenty postrádající propagační masáži nepovažuji za plnohodnotný a použitelný prohlížeč, nýbrž za jakousi stylovku. Mít Firefox je zkrátka dnes IN. Ohnivá panda dodává falešný pocit vybočení z davu. To není nic pro mě.

Když jsem jeho názor četl, měl jsem pocit, že jsem potkal člověka z paralelního vesmíru. A to ani jeden z porovnávaných prohlížečů nepoužívám jako svůj hlavní.

Tomáš Krause mi dal videobabu v souvislosti s připravovaným startem serveru Bomba.cz. Řetězové e-maily jsem neměl nikdy rád, tak budu raději slepou větví, ať Bomba.cz není synonymem vlezlosti.

Přemýšlel jsem, jaká tři nejlepší videa zařadit. Jako první mne napadly tři góly z nedávné minulosti, ale UEFA na YouTube řádí jak Viktor Čistič a neměl jsem jistotu, že je vůbec stihnu publikovat před jejich stažením.

Nakonec jsem vybral videa, na které mně přivedla diskuse v souvislosti s Martinovým článkem o třech vajíčkách ve Firefoxu 3. S kolegy jsme si nemohli vzpomenout, jaký z programů Microsoft Office obsahoval velikonoční vajíčko v podobě 3D hry. Koukl jsem na článek do anglické Wikipedie a našel jsem …

Vajíčko ve scanneru

Velikonoční vajíčka v software nejsou ničím neobvyklým (nebo alespoň nebyly), jsou desítky či stovky stránek, na kterých jsou shromažďovány jejich popisy. Ale vajíčko v hardware? HP naučilo svůj scanner ScanJet 5P zahrát Ódu na radost nebo skladbu Pro Elišku. Podívejte se:

Hvězdné války z disketovky

Zatímco písnička scanneru přišla již z továrny, neznámý hračička naučil svojí 3,5″ disketovou mechaniku zahrát The Imperial March, jeden z ústředních hudebních motivů Hvězdných válek:

Repráček z hard-disku

A jako poslední nabídnu jednu z mnoha ukázek využití starých disků. Kromě podložky pod stůl či drobné domácí brusky je lze použít jako slaboučké reproduktory. Pro ukázku jeden starý hit od Van Halen, zvuk si raději trochu ztlumte:

Toť vše. BTW Bomba.cz nevypadá špatně.Aktualizováno: Oops. Bomba.cz ještě vyžaduje autorizaci. Videa jsou nyní vkládána z YouTube.

Nedávno jsem na blogu pro příští generace zálohoval phishingový spam a dnes tak učiním u dalšího unikátu. Je jím hromadně rozeslaná nabídka k seznámení, ve které se kouzelně prolínají poměrně zdařile přeložená spojení s otrockými překlady a s nepřeloženými anglickými termíny:

Unaven
Dobrý den, můj dear. How to děláte přes there. Hope fine. in krátkou cestu, mé jméno je Kate. I jsem mladý jediné hezké děvče.
Přišel jsem acrose svůj profil na (www.inovace.cz) a myslím, že můžeme být friends. Pls napište mi prostřednictvím tohoto kontaktu na můj mail (kate20007_20008@yahoo.com) Tak to já vám dám plný vysvětlení na sebe. Čeká zde vidět vaši rychlou odpověď na můj mailbox. thanks od
Kate.

Krásné, že? Nicméně by mne zajímalo, s jakým cílem byl e-mail rozeslán:

1. Skutečně seznámení Nejméně pravděpodobná varianta, nicméně si dokáži představit, že nějaká slečna z východu zkusí hromadně obeslat spousty e-mailů a doufá, že si přeloženým textem šplhne.
2. Návštěva inovace.cz Na web Jihomoravského inovačního centra jsem se podíval, ale vypadá to na slušný web, který by se takto asi nepropagoval. Navíc umí česky!
3. Okradení důvěřivých Navázání kontaktu, probuzení nějaké naděje, drobná finanční podmínka, okradení… Pravděpodobné?

Napadne vás nějaký jiný důvod?

„Mami, podívej, mám kouzelný kamínek,“ přišel Alex k Míle s valounem v natažené ruce. „Když si budeš něco přát, splní ti to.“
„Tak já bych si přála… přála bych si hodného Alexíka!“ odpověděla Míla.
„Hmm,” zamračil se zklamaně a pokračoval malinko rošťácky: „radši si přej něco jiného, jo? Todle ti kamínek nesplní.“

V prvních horkých dnech jsme se s Mílou sešli v kuchyni u okna otevřeného dokořán. Z něj koukáme na hrušku na sousední zahradě, která ještě před pár lety živelně sahala pánu Bohu do oken. Byla obalena nejen listy a v létě hruškami, ale po celý rok všemožným ptactvem, z něhož já poznám jen vrabce, hrdličky, straky a pár druhů sýkorek. Kousek zeleně nahrazující výhled do zeleně zahrady v Úvalech. Leč sousedé loni udělali hrušce nepěkný sestřih na třetinu či čtvrtinu výšky, zbylo jen pár nejnižších větví. Naštěstí ptákům pár větví stačí. Celou zimu nám sýkorky z hrušky létaly k oknu na semínka slunečnice a trpělivě se dobývaly k jejich obsahu.

Míla poklízela cosi na kuchyňské lince, když tu se náhle z hrušky rozletěla dvojice sýkorek. Jak stíhači letící do boje mířila dvojice k nám. Znáte ten nepříjemný pocit, když míček letí přímo na vás a nevíte, zda vás gravitace zachrání? Já ano a párkrát mne nezachránila ani gravitace, ani postřeh. Jenže sýkorky mají vlastní pohon a rozum! Jedna se z páru odpoutala a zamířila o patro výše, druhá mávala křidélky zarputile dál. S každým dalším mávnutím křídel bylo jasné, že si už nic nerozmyslí. Vzpomněl jsem si na Hitchcockův horor: už je to tady, ptáci si přicházejí vyřídit účty! Míla se instinktivně trochu sehnula, ale to už byla sýkorka v kuchyni a usadila se Míle na záda, kousek pod rameno.

Čas se zastavil jak ve starém westernu, když proti sobě stojí pistolníci a čekají na náznak pohybu protivníka. Míla se bála pohnout, aby sýkorku na svých zádech nevyplašila, zároveň ji téměř neviděla a nevěděla, co se ten malý tvoreček vlastně chystá udělat. Sýkorka se zase ocitla někde, kde to neznala a kde cokoliv mohlo být nebezpečí. Možná jí i došlo, že je v průšvihu, a možná přemýšlela, jak se z něj dostat. Pohyb sýkorčiny hlavy ukončil zmraženou scénu. Rozhlédla se, pak ještě párkrát. A frnk, odletěla zase na hrušku.

Několik zvláštních vteřin skončilo. Míla byla v příjemném šoku. „Ještě že jsi u toho byl, tohle by mi jinak nikdo neuvěřil,“ povídá. Neb dobře věděla, jak plachá byla korela našich, pustila se do spekulací, proč vlastně sýkorka přilétla.

Odpoledne jsme byli na zahradě s mými rodiči a mně napadla malá rošťárna, na kterou jsem přemluvil taťku i mamku. Míla se samozřejmě chtěla pochlubit, o takový zážitek se musí člověk podělit. Začala slibným: „Sylvo, tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo,“ a pokračovala v detailním líčení. Když její příběh vyvrcholil slovy „… a ona si mi sedla na záda!“, mamka bez vzrušení reagovala: „Jo, to tu sýkorky dělají.“ Míla se zarazila a po chvilce přešla na jiné téma. Nicméně její chuť se pochlubit zůstala nenaplněna, tak se k zážitku později vrátila a před mamkou probírala možná vysvětlení. „Adam mi říkal, že možná přilétla poděkovat za zimní krmení.“ Mamka však byla neoblomná: „Ne ne, tohle dělají sýkorky v Plzni běžně,“ odmítla zajímavě teorie nevzrušeně a jen tak tak se nezačala smát.

Míla se už zvědavou sýkorkou tuším nikde nechlubila. Něco, co je v Plzni běžné, nestojí v Plzni za chlubení, a tak to za ní tímto činím já.

Foto sýkorky koňadry kdysi pro server Postcard.cz pořídil Michal Krause.